Všichni velitelé dobrovolné hasičské jednotky z Ludgeřovic absolvovali školení důležité pro výkon svého postu.

Vzhledem k tomu, že jsem v minulém čísle zaměnil napsaný článek za jiný, můžete si dnes přečíst článek o dalším školení velitelů. Ten minulý pojednával o tom, kterak naši velitelé získali oprávnění k výkonu svých funkcí. V tom dnešním se dovíte, co dělali na tzv. "cyklice“, což je školení, kterým se oprávnění velet prodlužuje. Oba články tedy svým tématem na sebe navazují. Všechny, kteří si všimli, že s článkem v minulém zpravodaji není něco v pořádku, chválím :-).

Ono „prodlužovací“ školení se tedy uskutečnilo ve dnech 10. - 11.4.2010. Bylo tématicky rozděleno na dvě části. Praktická část se odehrála v areálu centrální hasičské stanice HZS v Opavě. Teoretické poznatky pak přišli na program v Ústřední hasičské škole v Jánských Koupelích. Z naší strany školení absolvovali všichni čtyři velitelé družstev naší jednotky. Postupně se tak obeznámili s novými poznatky, které se objevily od posledního takového školení. V praktické části opět mohli nabýt nových rad a zkušeností od svých profesionálních kolegů, které tato profese živí.

Praktická část vyplnila sobotní dopoledne. Od brzkého rána naši velitelé postupně prošli celkem čtyři praktická stanoviště.

Nejprve byli obeznámení s obsahem jednotlivých kontejnerů, které má Hasičský záchranný sbor (HZS) k dispozici. Pod pojmem kontejner si můžete představit obrovskou skříň tvaru kvádru, která je až po strop naplněna věcmi na daný typ zásahu nebo danou potřebu. Jedná se tedy o kontejner týlový, technický, chemický, povodňový, nebo třeba stanový apod. Nástroje, zařízení a věci jsou v nich obsaženy např. ve větším počtu nebo jsou třeba specifické natolik, že je základní hasičské vozy ve standardní výbavě nevozí. V povodňovém kontejneru tak najdeme např. dva čluny, motory, plovoucí čerpadla, povodňové obleky, vesty a další různé nástroje použitelné v případě větší mimořádné události, na kterou už nestačí výbava v klasickém hasičském voze. Technický kontejner zase slavil značný úspěch při vlakovém neštěstí ve Studénce, protože obsahuje také účinné nářadí potřebné k vyprošťování při velké události. Tyto kontejnery se převáží na autech podobně, jako když vidíte vozy vezoucí kontejnery se šrotem, nebo stavební sutí. Naši velitelé tak již znají obsah jednotlivých kontejnerů. Co se na co používá, jak se s tím pracuje, a kde daný kontejner najde uplatnění. V mnoha případech totiž mohou dobrovolní hasiči pomáhat s instalací, či využíváním techniky v majetku HZS, viz zmiňované povodně, Studénka, či úniky látek.

Na druhém stanovišti čekala cisterna. Profi hasiči zadali jasný úkol. Měli jsem předvést požární zásah na hořící prostory v druhé patře daného objektu. První proud vést po schodišti v dýchací technice a druhým proudem požár zaskočit průnikem v okně druhého patra. Pro tento průnik bylo nutné nejdříve ještě sestavit nastavovací žebřík. Tento zásah se navíc opakoval několikrát tak, aby se mohli velitelé střídat na různých postech.

Třetí zastávku tvořila spojová služba. Zde se mísila teorie a praktické ukázky, jak se správně spojovat a technické podmínky spojení. Následně se velitelé mezi sebou spojovali a předávali si informace z rozdílných prostor pomocí ručních radiostanic.

Čtvrté bylo lezecké zastaveníčko. Po výuce základních lezeckých uzlů a seznámení s výbavou velitelé provedli  postupně slanění z cvičné věže a výstup a slanění na improvizované dráze v garážích HZS. Následoval přesun velitelů do hasičské školy v Jánských Koupelích (U přehrady Kružberk). Zde je nejdříve mile uvítala vůně obědu. Hasiči se taktéž ubytovali.

Sobotní odpolední výukový blok, který již tedy probíhal v hasičské škole, byl ve znamení zdravovědy. Teoreticky a prakticky se velitelé seznamovali s nejnovějšími přístupy k provádění první pomoci a zdraví ohrožujících stavů. Na pořad dne se tak dostalo různé zdravotnické vybavení, které mohou hasiči uplatnit. Jedná se především o výbavu batohů předlékařské pomoci (popáleninová sada, obvazy…), měřicích přístrojů (glukometry, saturační čidla, detekce plynů…), automatických externích defibrilátorů, transportních  a fixačních prostředků (scoop rám, páteřní deska, dlahy, krční límce…). Dále bylo probráno aktuální poskytování první pomoci a vybrané stavy jako např. infarkt, hypoglykemie, epileptický záchvat, intoxikace CO. U vybraných výukových bodů probíhala také praktická část. Celý zdravotnický blok včetně závěrečných videí se tak protáhl do šesté hodiny večerní, čili následovala večeře.

Druhý den ráno, ihned po snídani, se všichni velitelé sešli opět na učebně. Probíraly se nové legislativní normy, které se od posledního setkání změnily, nebo zanikly, či vznikly nově. Tuto část tedy můžeme brát jako hasičskou prevenci. Závěr pak patřil nejrůznějším poznatkům ohledně výjezdové činnosti. Řešil se systém svolávaní členů, ustrojení ochrannými prostředky, včetně jejich údržby apod. Následoval společný oběd a poté cesta domů.

Nakonec dovolte, abych trochu seznámil vás občany s našimi dobrovolnými veliteli. V současné době máme tedy čtyři velitele družstev, z nich jeden vykonává funkci velitele celé jednotky (má vyšší pravomoce v organizační činnosti jednotky), druhý velitel družstva je jeho zástupce (přebírá pravomoce v nepřítomnosti). Třetí a čtvrtý mají také své pravomoce, ale spíše se orientují na velení při zásahu. V tomto případě se z velitele družstva stává buď velitel zásahu (velí všem hasičským jednotkám na místě) nebo velitel vozu (velí těm lidem, které přivezl v autě na zásah). V době, kdy se smazávají hranice mezi dobrovolnými a profesionálními jednotkami, je tento post více než důležitý. Protože většina občanů netuší, zda jim pomáhají dobráci nebo profi hasiči, klade to na dobrovolné velitele značné nároky. Umět se rozhodovat v nelichotivé situaci, stát za svými rozhodnutími, znát své pravomoci, ale i povinnosti. Některá špatná rozhodnutí totiž pro něj mohou znamenat problémy, ač nemá v kolonce povolání zapsáno hasič. Tato dobrovolnost se tak dá pomalu vnímat jako „vedlejšák“, za který vám nenáleží mzda, se za který vás mohou postihovat.

Ludgeřovice už nějaký ten pátek střeží převážně jednotka z Ostravy. Co to pro místní občany vlastně znamená?

Většina místních obyvatel vždy poznala profesionální hasičské vozy z Ostravy. Stávalo se tak při jejich náhodném projíždění naší obcí, nebo přehlídce. Tato pro laiky oranžová barva na vozidlech je ve skutečnosti jasně červená reflexní barva, která je vzorníkem označována jako RAL 3024. S příchodem nové cisterny pro profesionální sbor v Hlučíně se však občanům mohla situace začít znejasňovat. Cisterna byla rovněž olakována do této barvy. Původní ostravská rarita se teď vlastně rozrostla na celý kraj a tak díky této „oranžové“ barvě lze ve většině případů bezpečně identifikovat, že se jedná už pouze o vůz profesionálních hasičů.

Díky tomuto klamu tak můžete pozorovat v jedné barvě dvě různé cisterny profesionálních hasičů. Směrem z Ludgeřovic blíže na Hlučín naše jednotka zasahuje s profesionální jednotkou Hlučín, většinovou oblast Ludgeřovic ovšem nyní chrání profesionální hasiči z Ostravy (Toto se může dle komplikací v dané události situačně měnit).

Naším většinovým opatrovníkem jsou tedy profesionální hasiči nedaleké Ostravy. Přesněji má tato jednotka sídlo na ul. Slovenská, vedle kruhového objezdu, který slouží k připojení na dálnici (proto tato stanice především vznikla – zabezpečení klimkovického tunelu, nebo nehody na dálnici).

Pro občana Ludgeřovic je také patrně jedno, jestli přijede profesionální vůz z Hlučína nebo Ostravy. Obě jednotky to mají stejně daleko do od sebe vzdálenějších koutů naší obce. Obě přivezou schopné lidi, nářadí a vodu. To vše ve stejných barvách a oblecích.

Situace se ovšem změnila pro naší dobrovolnou jednotku. I z mých článků jste asi nabyli představ, jak to zhruba u nás při výjezdu vypadá. Po vyhlášení poplachu v naší obci vyjíždí naše cisterna doslova vzápětí. Je to díky ochotě lidí, kteří se trhnou od všeho, co mají a snaží se jet pomoci co nejdříve, i když jim dnešní doba přináší víc a víc překážek pro tuto činnost (především pracovní nasazení). Pokud si vezmeme dvě minuty, které mají profíci jako limit k výjezdu, připočteme jejich jízdu do Ludgeřovic z Hlučína, pak je určitě chvályhodné, když povětšinou vyjíždíme ve stejný okamžik, kdy oni přijíždějí do centra Ludgeřovic, nebo sem tam dorazíme na místo události dříve než oni. Nemluvíme zde o žádné rivalitě, ale o stavu, kdy jedna jednotka kryje druhou tím, že dorazí chvilku po ní. A ono osm hasičů s dvěma vozidly povětšinu k pokrytí prvotní situace stačí. Navíc profesionálové se spoléhají na naše lepší znalosti místních poměrů, sami ale mají svou znalost našeho hasebního obvodu, znají a pamatují si už naše obličeje. Ví, co od nás mohou očekávat. Na co máme, na co ještě ne. Jakou máme techniku a výbavu. Co od nás očekávat.

Všechny tyto prvky vzájemné důvěry a podpory složí k lepšímu a efektivnějšímu vyřešení situací, na které jsme povoláni. Obě jednotky si uvědomují potřebu vzájemné spolupráce. Navíc spolu zasahujeme již dlouho. I my tak některé kluky profíky známe osobně, známe jejich výbavu, techniku, stanici, i to, že nás na holičkách opravdu nenechají a vždy dorazíme společně a pomůžeme si. Podle nových regulí se však s touto jednotkou z Hlučína setkáme spíše sporadicky, většinou při výjezdu mimo obec směrem na Hlučín a okolí.

Jak jsem tedy uvedl výše, nyní si musíme zvykat především na spolupráci s jednotkou Přívoz. Zatím se s nimi osobně moc neznáme, a spíše se oťukáváme, i když zásahů s nimi už bylo dost. Pořád ovšem není vybudována vzájemná důvěra. Přívoz o nás prakticky nic neví. Nezná naší techniku, výbavu, možnosti ani lidské síly. Osobně ani dobrovolné hasiče nepotřebuje, protože v Ostravě, kde zasahuje neustále, se bez nich u malých událostí obejdou (Pošlou se posily z jiných profesionálních stanic). Nemá vůbec znalost místních poměrů a názvů, musí jezdit podle map a navigace. Dále zde povětšinou dojíždí vozem, který je určený do úzkého městského provozu, což může v určitých situacích činit problém také.

Všechny tyto záležitosti značně komplikují jejich dojezd k nám. Splňují sice dojezdové limity, ale v kontrastu s tím, že se snažíme i my vyjíždět co nejdříve, vznikají značné paradoxy, kdy jednotka Přívoz vůči nám mírně pokulhává. Možná by toto některé těšilo, ovšem nemusí být vždy dobrý pocit přijet dobrovolně první a trnout, kdy se objeví další posilový vůz. Zatím jsme si vždy poradili, protože události nebyly rozsáhlé. Ovšem jako dobrovolní hasiči nejsme v pohotovosti 24 hodin denně, vždy se musíme seběhnout. Proto věřme, že i jednotka Přívoz najde cestu k nám, místním hasičům, a více se zapracuje do vnímání výjezdů i mimo velké město, tedy do naší malebné vesnice.

Výjezd k požáru dopravního prostředku očima dobrovolného hasiče.
Je temná noc. Všude okolo klid. Spím docela tvrdě. Aby taky ne, noc je v druhé půlce. Opřený hlavou o bok polštáře mě probudí mobil. Přesněji řečeno speciální výjezdová melodie, kterou mám nastavenou na poplachové telefonní číslo, které nás svolává do akce. Rozespalý přijímám hovor, přepínám na hlasitý reproduktor. Hlasový automat, kterému hasiči říkají AMDS určuje typ události, adresu a vyjíţdějící vozy. V ten samý čas se snaţím na sebe navléct něco rozumného, abych sviţně opustil dům a přitom při cestě na zbrojnici nezmrzl.
Oblečen v pyţamu, domácích teplákách, mikině a bundě, vybaven klíči, doklady a mobilem naskakuji do vozu. Řídí brácha. Kouknu na protější kopec, jehoţ panorama ozařuje jasné světlo ohně. Tyhle poţáry aut postupují zatraceně rychle.
Cestou ke zbrojnici zastavujeme členovi, který na poplach taktéţ vyběhl. Takţe jsme tři. Stačí ještě jeden a můţe se jet. Cisterna je totiţ pro 4 osoby. Od vozu následuje bleskový přesun do šatny jednotky. Pro parkování vyuţíváme cesty přilehlé z boku k hasičské zbrojnici. Máme tam vyhrazeno parkovat. Coţ se hodí, pokud je větší provoz a větší počet aut okolo kostela. Samozřejmě, ţe některým to nevysvětlíme a je jim to vţdy jedno. Ale i na ty jednou dojde…
V šatně uţ se převlékáme čtyři, zatímco ostatní kolegové startují cisternu, zapínají maják a vyjíţdí s ní ven. Mají také za úkol po nás zamknout a v případě potřeby přijet za námi druhým vozem. Naše čtyřka má jediný cíl, co nejrychleji se vybavit ochrannými prostředky.
Status jedna vysílačkou. Vyjíţdíme. Cestu do oné ulice známe velice dobře, snad před dvěma léty tam hořela v létě tráva. Víme tedy směr, dokonce řídí stejný strojník jako před léty. Hasiči se vybavují další nezbytnou výbavou za jízdy. V malé kabině je to vţdy problém si nepřekáţet. Do kapsy obleku dostávám ruční vysílačku, ze strany beru masku dýchacího přístroje. Přes hlavu kuklu. Na hlavu helmu. Sedím na dobrém místě,no. Půjdu do první linie.
Cesta trvá něco přes kilometr. Vozidlovou radiostanicí nám operační středisko znovu opakuje adresu i to, ţe hoří osobní automobil. Na oplátku od nás dostává první popis situace z dálky. Na místo společně s námi vyjíţdí profesionální hasiči z Ostravy – Přívozu (sídlí na ul. . Slovenská u kruhového objezdu).
Příjezd na místo události je docela problémový. Sníh a strmý kopec udělá své, navíc ve strmém kopci je nutno odbočit vpravo. Řidič má tak plné ruce práce s volantem, ostatní dva mu hlídají strany, aby vozidlo nebouralo. Velitel vozu mezitím vyskakuje a jde zjistit situaci na místě. Vzápětí jej dojíţdíme a do vysílaček se ozvou první pokyny. Jsme první jednotka na místě, poţár je v plném rozsahu, ohroţena je především garáţ. Strojník spouští čerpadlo, kolega natahuje proud hadic, zatímco já si kompletuji dýchací přístroj na záda. Velitel vozu vše koordinuje. Přebírám proud od kolegy, který hasil kvůli ohni a zplodin z dálky a pomalu se přibliţuju k autu za soustavného hašení. Plasty, textil a další vybavení kabiny jdou zprvu hasil těţko. Nakonec se naše spotřeba zastaví na dvou kubíkách vody. Všímám si, ţe přijeli i profi hasiči. Docela výkon dostat jejich městskou cisternu na tento kopec. Jednotka působí za naším vozem jako záloha v místě zásahu. Její velitel mi ale radí a ukazuje, kterým místům mám ještě věnovat pozornost. Auto uţ jen doutná, voda se odpařuje. Necháme to odvětrat.
Sundávám masku přístroje. Teď je důleţité počkat na vyšetřovatele hasičů, který bude zjišťovat příčiny poţáru. Profi jednotka odjíţdí na základnu. Na místě zůstáváme my s hlídkou Policie ČR.
Dorazil vyšetřovatel hasičů. Trochu se zpoţděním, protoţe neobdrţel výjezdovou SMS stejně jako my hasiči a starosta naší obce. SMS svolávač tentokrát adekvátně nezafungoval a moţná i proto při svolávání houkala obcí rotační siréna jako pojistka.
Naše práce končí, zbývá smotat hadici, schovat dýchací přístroj, dopít horký čaj, jenţ nám uvařili a poroučet se domů.
Začíná nenáviděné uklízení po zásahu. Kolegové doplňují vodu z hydrantové sítě v obci, zatímco já si čistím pouţitou masku. Rozborka sborka. Umytá maska se musí vzít společně s umytým nosičem a vzduchovou lahví na přeměření těsnosti. Dále je třeba pouţitou mokrou hadici roztáhnout a usušit, v cisterně doplnit o novou. Umýt a vyčistit proudnici, doplnit cisternu o novou. Vyčistit zásahové oděvy, boty, přilby, kukly od sazí, sněhu, ledu, špíny. Vypsat pouţité prostředky, ujeté kilometry, zasahující hasiče a techniku, pouţitá hasiva a zprávu o zásahu. Všechny tyhle kraviny pak odbýt jedinou prostou větou typu „Jednotka je znovu připravená do akce“. Přitom to trvalo snad hodinu. O půl třetí ráno mě lidská touha pomáhat vyhnala z tepla peřiny do zimy, kdyţ ostatní obyvatelé spali, a před šestou ranní se jdu konečně trochu vyspat. Teda vlastně aţ potom, co kouřem načichlé věci hodím do koše a pořádně se umyju.
Tak nějak vypadá příběh jednoho z dvou desítek místních hasičů, kteří běhají na zásah, zatímco jsi spal, občane.