Článek o tom, co vše nás potkává v zásahové činnosti.
Tak pomalu přežíváme zimu. Zimní večery jsou vždy pověstné tím, že se člověk usadí do křesla, dá si horký čaj a rozjímá, nebo dlouho vypráví přátelům své zážitky z celého roku. Tahle činnost mě napadla také v pojetí hasičském. Ač jednotku tvoří mladý, dynamický kolektiv, také zde je místo pro legraci i vážnost. A zážitků už jsme prožili také spousty. Dnes ale kupodivu nebudu psát o něčem, co se stalo před léty, ale o dvou příhodách, které se staly nedávno. Zajímavý je totiž na nich ten kontrast. U hasičů se střídají různé emoce, zážitky smutné i veselé. Právě toto nás potkalo na našem posledním a předposledním zásahu. Oba přitom od sebe dělí šest dní.

24. ledna vyjela jednotka k té smutnější příhodě. Hasiči museli otevřít uzamčené prostory jednoho rodinného domu v Ludgeřovicích. Takovýto zásah patří k těm rutinním. Na místo byla proto vyslána jedna jednotka – konkrétně vůz profesionální stanice Ostrava – Přívoz. Tato jednotka provedla pod dohledem Policie ČR otevření prostor. Bohužel bylo na místě lékařem potvrzeno úmrtí jedné osoby. Zásah probíhal ve večerních hodinách. Proto byla na místo dodatečně povolána naše jednotka. Ta se prohodila s jednotkou profesionální, která tím pádem se mohla vrátit na základnu. Naše jednotka celé prostory domu nasvítila pomocí halogenových světel s použitím elektrocentrály. Tím mohl započíst práci lékař i policisté, kteří úmrtí dokumentovali. Vyčkali jsem také příjezdu pohřební služby a dále pak s ní spolupracovali při transportu osoby z patra domu. Po takovémto zásahu nám moc do řeči nebylo. Zásah to byl teprve druhý letošní a už se někomu nedalo pomoci. Úsměvy a legrace při práci už z úcty nejsou na místě. Smutně jsme nakonec i sbalili svou techniku a okolo jedenácté večerní byli zpět na základně.

30. ledna byla jednotka povolána do Šilheřovic. Byl nahlášen požár nízké budovy. Na místo byla povolána profesionální jednotka z Hlučína a tři dobrovolné ze Šilheřovic, Markvartovic a Ludgeřovic. Došlo k požáru příbytku – boudy. Situace nakonec nebyla tak závažná a proto se naše a sousední, markvartovická jednotka, vrátily po chvilce zpět na základny. Zvesela tento výjezd dopadl pro mě. Poplachová SMS mě zastihla v autě mezi Šilheřovicemi a Markvartovicemi. Cestoval jsem s přítelkyní, takže jsem už v hlavě přemítal, jak vše zařídím. Patrně nechám auto u hasičárny, půjdu na výjezd a přítelkyně bude muset dojít pěšky. Projíždím kolem zbrojnice Markvartovic a vidím rozsvícená světla v garážích, vrata mírně pootevřená, takže teprve vyjíždějí. Stejná situace panuje i u nás. Svítí se, vrata rozevřená. Vše jako normálně. Doběhl jsem k hasičárně a vidím prvního hasiče, jak se opírá u cisternu. Koukám na něj a nutím ho se utíkat převléci do výjezdových obleků. Koukám, že cisterna je ještě stále napojena na kompresor a není nastartovaná. Tak mě napadá, proč to ještě není hotovo. Doběhnu na šatnu jednotky. Tam jsou další dva hasiči, polooblečení. Část věcí na sobě hasičských, část civilních. Připadám si jak ve zlém snu. Tohle je nějaká akceschopnost? Proč jim to dnes tak trvá? Takové pohodářství dnes? Marně s nimi navazuji dialog na téma výjezdu a přitom se snažím taky převléci. Oni ale nechápou kam spěchám, proč to dělám. Táţu se na to, zda mají příkaz zůstat pouze na základně v pohotovosti a marně nechápu celou situaci. Kluci už asi tuší a tak vše berou jako legraci a dost se baví. Dochází tak k rozebrání problému od základu. „Přišel vám teď před třemi minutami poplach?“ „Ne, přišel nám před hodinou, jsme už teď dojeli zpět na základnu.“ Zmateně kouknu na čas v poplachové SMS. A konečně jsem doma, poplach opravdu vyhlášen před hodinou, SMS jako jedinému z jednotky doručena až teď a sekundární svolávací systém telefonického volání na mobil 2x ztracené volání. Tak už se klidu můžu zasmát i já a situace je jasná. Když to vezmu z pohledu ostatních kluků na hasičárně, tak to asi vypadalo dost vesele. Přijeli ze zásahu, převlíkají se zpět do civilu a náhle jim tam pootevřenými vraty naběhne rozpálený velitel družstva a začne je honit do práce, dávat nesmyslné rozkazy a otázky, jako velká voda někam spěchá a urguje je. Tomu se opravdu říká přijít s kříţkem po funuse. Po téhle úsměvné historce alespoň poučení do budoucna. Při vyhlášeném poplachu se podívat taky na čas vyhlášení. Jinak se mi zase stane, že mi nějaká zbloudila SMS po hodině udělá v životě na pár minut chaos. Na druhou stranu jsem ale kluky docela pobavil. Škoda, že chybí vysvětlení, proč mi poprvé za celou mou výjezdovou činnost SMS přišla až za hodinu a to ještě jako jedinému. Asi zasáhl osud :-).

Každopádně na tom lze vidět tu proměnlivost zážitků u hasičů. Během jednoho týdne zažijete něco smutného a týden zakončíte tím, že pobavíte zbytek kolegů. A asi o tom je i sám život. O radostech, ale i starostech, o výhrách ale i prohrách. A člověk musí neustále bojovat a přizpůsobovat se situaci.