Celá jednotka byla opět pár dní v kuse na nohou.

Na dny od 13. do 16. září letošního roku asi dlouho nezapomeneme. Když nás dopředu všichni varovali, že se blíží voda jako z roku 1997. Pořád jsme doufali, že situace podobná nebude. Přesto jsme již preventivně zajištovali zásoby pytlů s pískem a připravovali výbavu. Právě příprava nám pak usnadnila začátek povodně. Písek byl naložen, záložní čerpadla také. Dále nám hrálo do karet, že byl víkend a většina členů tak mohla být připravena. Pak už nastal boj. U nás to bylo sobotní ráno okolo třetí hodiny ranní. Do akce vyjeli všechny tři naše vozy, a téměř jsme se nezastavily. Každý z nich najel po obci zhruba 100 km. Nepřetržitě se zasahovalo 36 hodin, než bylo možné redukovat síly. Problémové partie jsou již dobře známy. Ludgeřovický potok, dále rybníky po obci. K tomu se přidalo individuální čerpání vody takřka po celé obci. Zasažen byl i Vrablovec. Nakonec jsme využili pomoci i sousední jednotky Markvartovice. Voda u nich nebyla taková jako u nás, a proto nám vyjeli na pomoc. Za ty dny jsme dělali nad vše. Rozvoz písku, utěsňovaní, čerpání vody, kácení stromů. Vyjeli na signalizaci čidla CO. Vytahovali strom z koryta, prováděli monitoring.

Situaci komplikoval fakt, že jen Tatra se nakonec mohla dostat do nejhůře postižených oblastí. Zbylá dvě vozidla zasahovala z krajů. Přes enormní nasazení se vše najednou ale nedalo zvládat. Někdo brečel o pytle s pískem, aby mu voda nezatekla do záhonu, jiný mávl rukou nad vodou v přízemí, že si poradí. Zážitků i příhod máme spousty. Byla to široká škála emocí. Přes starostu jsme se snažili co možná nejvíce komunikovat, zajištovat týlové práce a koordinovat nasazení, což z terénu opravdu nešlo. Navíc některé z nás vytopilo stejně jako vás. Proto pro nás byla důležitá podpora rodin, a to že nás ženy nechali odejít v době, kdy sami čelily velké vodě. Zůstali jsme jen ve spojení. Další komplikací byl výpadek proudu, jelikož jste si nemohli čerpat sklepy svépomocí. Problém tak začal být s vařením, nabíjením mobilů, lednicemi a teplou vodou i v nezasažených oblastech. Chtěl bych všem zúčastněným poděkovat za nasazení. Asi ne výčtem všem, ale spíše obecně, abych na někoho nezapomněl. Bylo vás spousta. Skauti, technické služby, naše rodiny, prostě moc. Voda nakonec opadla, byla to hrůza. Ale přitom se po čase do obce vrátila slova „děkuji“ a „není zač“.